Minulost se vrací

29. května 2014 v 20:47 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Odpolední africké slunce se nám opíralo do tváří spolu s nepřívětivým větrem, který sebou nesl Saharský písek. Já a moje jednotka jsme doběhli do stínu trosek rozbořeného domu. Město duchů… pomyslel jsem si když jsem se rozhlédl po zdevastované vesnici. Nikde nikdo, jen zkáza, krutost a zoufalství, které tu dýchalo z každého koutu. Sklonil jsem hlavu a zatnul zuby, když jsem uslyšel další střelbu. Vzápětí jsme se narovnali a útok opětovali. Tak to šlo dál a dál. Možná to bylo několik minut možná hodina. Pak najednou střelba z druhé strany utichla a nepřítel se začal stahovat, ovšem my museli akci dokončit. Pod mým velením jsme vyběhli z krytu a na vlastní pěst pronásledovali útočníky. Náhle před námi vybuchly dva granáty a pak další po stranách, zabily tři muže. Střepina z jednoho zasáhla mého nejlepšího přítele stojícího přímo vedle mě! "Nééééééé!" křičel jsem. "Ede! Ede! No tak! Vzbuď se!" křičel hlas odněkud. Byl jsem ve své posteli, celý zpocený a ztěžka jsem oddechoval. "Co? Co se děje?! Kde to jsem?" rozhlížel jsem se zmateně. " Jsi doma, zlato, doma! Měl jsi noční můru!" tiskla se ke mně manželka. "Ne, to nebyla můra. Jen minulost se vrací." Odsekl jsem když se mi věci trochu ujasnily. Vstal jsem a odešel do kuchyně. Nalil si vychlazenou sklenici vody a dlouze se napil. Když si lidé projdou tím co my, když uvidí to co jsme viděli my, když by byli tam kde jsme byli my, pochopí, že vrátit se už nelze. Vždycky to ve vás bude, nikdy na to nezapomenete, až do konce se budete budit s křikem zpocení hrůzou! Někteří z nás se rozhodli ten konec přiblížit, někteří se vrátili, protože zkrátka pochopili, že do starých kolejí už nenaskočí. Ano, většina z nás tam přežila právě díky myšlenkám na rodinu, manželku, děti. Milujeme je, ale minulost nesmažou. A tak nám nezbývá nic jiného než přesně jako tenkrát- bojovat. Teď je ovšem protivník mnohem silnější. Musíme bojovat s dřívějškem a všedností.
 

Tíha viny

23. března 2014 v 15:31 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Kapky, co svou rudou září prostupují temnotou,
Slzy, které stékají po tváři, omamují čistotou,
Bolest, jenž mé srdce tíží, ubíjí mne víc a víc,
Vina, co se stále blíží nese šedou kytici.
Naděje,kouzlo, které už dávno ztratilo svou moc,
už ani tento zázrak nemůže mi odpomoc.
Stisk, tak pevný, že rozdrtil by dávné řecké hrdiny,
přesně to, to je ten známý pocit nekonečné viny.
Sen, ve kterém šťastná jsem,
zůstane navždy jen nádherným mýtem.
A má duše, ač čistá jako východ slunce,
schovává se v neklidném tlukotu unaveného srdce....

Osudová chyba

16. března 2014 v 20:05 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Sám...po tak dlouhé době jsem byl sám. Na té obrovské posteli, v tiché temné noci sám. Na co mi byly všechny ty polštáře, když jsem ji je nemohl sebrat? Peřina byla najednou moc velká když jsem se o ní s nikým nemusel přetahovat. A samotná postel se zdála jako rozlehlá pustá prérie. Co bych teď dal za to aby mě jako každou noc vytlačila na samý okraj. Jak rád bych teď slyšel její výtězoslavný smích, když jsem se podvolil a nechal ji vyhrát polštářovou bitvu. Její oči, které se na mě nádherně smály. Chybí mi její urážlivé scény, jenž mě nutily sklopit hlavu a vysmolit tu nejroztomilejší omluvu. Chybí mi její ohnivý temperament a silná dominance. Chybí mi to, jak po celém dnu, kdy si musela hrát na hrdou, mocnou a nezranitelnou, se schoulila ke mě do náruče a dala průchod tomu jaká opravdu byla, je a bude. Chybí mi...Strašně moc mi chybí! Jak jsem mohl být takový kretén a zahodit tohle všechno, moji jistotu, bezpečí a lásku, za dvě hodiny bezvýznamnýho pobavení?! Udělal bych vše pro to, abych tohle všechno dostal zpátky! A každý den prosím osud aby mi k tomu dal šanci.
Naštěstí se nade mnou jednou, možná asi slitoval. I když jsem si už z části na samotu zvykl, bolest jako by byla stále čerstvá. Šel jsem ulicí bez života, světem bez barev, v životě, který ztratil smysl a pak jsem zvedl hlavu a uviděl ji. Její krásné hnědé vlasy, smyslné rty, ze kterých se neustále linul proud omamujících slov, oči, ty oči, jenž byby součástí její dokonale nasazené masky, na mne teď upřely svůj pronikavý pohled. Měl jsem provinile skopit hlavu a téměř se plazit hanbou po zemi, ale já se od ní nedokázal odtrhnout. Viděl jsem jak se jí zrychlil dech, zvýšil tep a tváře začaly smáčet slzy. Chtěl jsem ji obejmout, sevřít v náručí, ale nedokázal jsem to! Nemohl jsem ačkoliv jsem strašně moc chtěl! Nemohl jsem, když vím kolik bolesti jsem ji způsobil. Poté se odstěhovala a já svojí lásku, už neviděl, ale stále po ní teskním...
 


Slzy stříbrných vlasů

27. února 2014 v 20:03 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Mračné nebe, mrazivý vítr a ledový sníh mne donutily vstát a jít se podívat oknem ven. Rozvážnými kroky jsem kráčela pokojem k oknnu, odhrnula jsem časem zašlou záclonu a pohlédla oknem ven. Do očí mne uhodil kontrast bílého sněhu a tmavých větví jabloně rostoucí na mé zahradě. Té jabloně, kterou jsem s dědečkem sázela, když se můj úsměv ještě nechlubil úplnými řadami bílých zoubků. Teď mi její mohutné větve bránili pohledu na ulici. Otočila jsem se a vrátila se zpět k pohodlnému křeslu, nasadila si brýle a chtěla jsem se opět začíst do letitého románu, jehož sladké líčení připomíná spíše pohádku. Bohužel se mi to díky spojení smutného počasí a melancholické nálady nepodařilo. Přiložila jsem tedy do malých krbových kamínek a hleděla do prázdna. Příběh románu mne ovšem donutil vrátit vzpomínky, které stejně jako moje vlasy, již před lety ztratily svůj lesk a slávu. Na časy, kdy moje oči zářili štěstím, srdce tlouklo v rytmu naivní eufórie a život byl snadný. Vzpomínala jsem na mladí s Ním. S mou pravou láskou. V hlavě se mi přehrávaly živé scény, naše nejisté začátky, důvěrné společné chvíle, zamilované úsměvy, omamující slovíčka, bouřlivé hádky, medové usmyřování, vlahé večery, vůně oblíbených rudých růží a trpký konec, konec který se stal v mém životě důležitým mezníkem. Vychoval ze zasněné dívky odhodlanou hrdou ženu připravenou snášet utrpení, které ji svět připraví. A ačkoliv by se mohlo zdát, že měla krásný život, po celou dobu v sobě svírala bolest. Bolest ze ztráty osudové lásky. I když mne ta ztráta bolí stále i po těch mnoha letech a i když jsem ho od té doby neviděla, slzy které mi stékají po tvářích nejsou slzy smutku, ale radosti, radosti z toho že jsem svou osudovou lásku vůbec potkala.

Krize

10. února 2014 v 22:31 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
První pohled, zamilovanost, rozpačité začátky a pak konečně jistota! Jistota v někom, v kom jako by jsem se nikdy ani nemohla zklamat. Kdo by mi nemohl ublížit. Láska, eufórie, štěstí, všechny pocity se ve mě mísili a já nemohla jinak než se stále usmívat. Trávili jsme spolu každou volnou minutu a zdálo se nám, že je to pravá láska. Ale jako ve všem, jendou je život nahoře a jednou dole. Naše horská dráha se nejspíš řítila střemhlav k zemi. Ani nevím jak nebo proč se to stalo, ale jako by někdo mezi nás vrazil klín. Nikdo nám najednou nebyl vzdálenější než ten druhý. Odpřísáhli jsme si že v tom není nikdo třetí a já tomu opravdu věřila protože to nebylo způsobené někým jiným, bylo to námi. Cítila jsem to. Prožívali jsme krizi, nehádali jsme se, ale byli jsme si cizí. Jediný náš kontakt byly zajeté rytuály, jako SMS na dobré ráno a noc nebo formální pusa při náhodném setkání. Oba jsme většinu dne přemýšleli o tom jestli to všechno co jsme si prožili, čím jsme si prošli, máme zahodit nebo žít takhle dál. Krize je jen o jedné věci a každý si ji musí projít aby se dozvěděl, jestli má dotyčného člověka opravdu rád a jestli stojí o to aby se dál objevoval v jeho životě. Když si konečně oba uvědomí co vlastně chtějí, je zbytečné si to říkat. To prostě oba poznáme. Stejně tak to bylo i u nás. Když jsme byli oba rozhodnutí, slova byla zbytečná...

Kam dál