Říjen 2013

Svět jinýma očima...

25. října 2013 v 18:39 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Nastalo ráno, otevřel jsem oči, ale stejně jsem nic neviděl, nic,jen tmu a prázdnotu. Teprve až teď mi to začalo docházet...Až teď po skoro dvou měsících snažení, třech operacích a nekonečných hodinách ležení v tichém nemocničním pokoji, kde mě při životě držela jediná naděje, naděje, že jednoho dne zase otevřu oči a uvidím krásné paprsky svěžího, ranního slunce, které mi budou proudit do pokoje a nabijí mě energií na celý den. Ale teď tu sedím a nevidím vůbec nic a cítím se jako kdyby mě část ubyla. Mísí se ve mě různé pocity bezmoci, zklamání a beznaděje. Vstal jsem z postele a podle instinktu se vydal do kuchyně. Na chodbě jsem narazil do nečekané překážky. Do židle, kterou si tam maminka dala aby smetla pavučiný z vysokého stropu. Židle, kterou bych jindy obyčejně obešel, kterou bych nechal jinak bez povšimnutí, mi teď byla trnem v pro mne už bezvýznamném oku. "Sakra!" zaklel jsem hned jak jsem o ni zakopl. To upozornilo na mou přítomnost maminku, která právě seděla u snídaně a když to uslyšela přiběhla mi na pomoc. "Oh...moc se omlouvám, zapomněla jsem ji dát pryč. Počkej pomůžu ti Danieli." přišla ke mě. "Ne!" uckl jsem. "Dobře promiň..." řekla procítěným mateřským tónem a stáhla ruku stranou. Šel jsem pomalým rozvážným krokem dál. "Je tu Anne, Danieli..." sdělila mi. Anne..projelo mi hlavou a u srdce mě zahřál příjemný pocit, který mě při vzpomínce na staré časy i částečně uklidnil. Anne pro mě byla v těchto těžškých chvílích tou největší oporou, i když jsem byl často rozmrzelý, napříjemný a sobecky jsem stále myslel jen na svůj ztracený zrak, byla u mě, stále. Do tváře se mi opřel teplý vzduch když jsem vešel do vyhřáté kuchyně. Uslyšel jsem jak někdo vstává od stolu, ta osoba zamířila přímo ke mě, zastavila přede mnou, dalo by se říct že jsem se ji díval do očí, ale to nebyla samodřejmě pravda.Obejmula mě a já ucítil vůni jejich hebkých vlasů a její studené slzy, jak pomalu smáčejí mé levé rameno. "Danieli..." zašeptala. Poprvé od té osudné chvíle jsem vnímal její hlas. Byl důrazný, ale zároveň jemný a plný citu. "Jak se cítíš?" zeptala se. Přemýšlel jsem...jak se vlastně cítím? Pozvedeně? Zrazeně? Bezvýznamě? Nakonec jsem zvolil odpověď: "Zvláštně..." vzdychl jsem. "Hlavně nikdy nezapomeň, že jsem tu pro tebe...vždy." políbila mne. "Děkuju." přikývl jsem. "Nepůjdeme se po snídani projít?" navrhla a já znovu přikývl.

Ona...

13. října 2013 v 14:08 | *Rosie* |  ♥Rosie friends♥
Kdo jí nezná a potkal by ji pomyslel by si že proti němu kráčí slušná slečna z gymplu, ale co o ní mohu říct já? :)
Tessie...
...je jedna z mých nejlepších kamarádek už řádku let a vždy jsem se ji mohla se vším svěřit, vše ji říct (i tu největší mega šílenost) a ona bedlivě poslouchala a když bylo třeba dobře poradila nebo podala pomocnou ruku. Díky našemu podobnému způsobu myšlení, stejným zájmům rozumíme jedna druhé a podnikáme různé šílenosti. Co někomu příjde nemyslitelné je pro nás denní rutina :) Kde bych byla kdyby jsem ji neměla? Ji a naše pojetí světa? Naše 6ti hodinové Skypy, Chucka & Bena? Kdyby ona nebyla moje Blair?
Naše přátelství, ale není vždy jako z pohádky. Když se hádáme je to téměř hádka na život a na smrt. A co teprve když hádka přejde ve válku? Svět je rázem rozdělen na dvě poloviny- mou a její. Ale je docela těžké s ní delší dobu nemluvit. Konspirační teorie které nás napadají během hodin matematiky a fyziky je nutné si hned sdělovat. A víte jak je pak těžké, když je nemáte komu říct? Ale ani jedna z nás není dokonalá a když se pak v nás všechno nahromadí a jedna bouchne, tak se prostě zhádáme, ale asi by jsme nebyly normální kdyby jsme neměly konflikty.

Zkrátka je to můj milovaný sodík, moje krásná Blair a naše skvělá Destiny, kterou nechci nikdy ztratit...

" Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předspívá když ji zapomeneš." - Albert Einstein


The part of my life...:)

12. října 2013 v 19:08 | *Rosie* |  ♥Rosie Journal♥
Kdyby moje momentální kapitola z mého života měla dostat nějaké jméno asi by to bylo:
Boj, vášeň a odhodlání...
Jedna velká válka složená z pár menších bitev na několika frontách v mém životě. Navenek se sice nezdá, ale člověka to docela vyčerpává, ale spaluje ho taková vášeň a odhodlání tuto válku vyhrát, že nejde zkrátka přestat, vydechnout a odpočinout si. Žene vás to dál a dál...dokud zkrátka nepříjde to sladké vítězství a nebo trpká prohra. Ale ta vášeň která teď proudí mými žilami nedovoluje nic jiného než vyhrát, vyhrát a mít konečeně chvilku klidu. Ale kéž by byl boj tak snadný jako obvykle.... Tahle válka je jiná a mnohem těžší než kterákoliv před ní. Není to totiž nějaká naivní patnáctiletá potvora, kterou bych jen smetla ze stolu ba naopak můj aktuální nepřítel je mnohem prohnanější, starší a zkušenější než jsem si myslela. A tak mě příprava na boj stoví 2x více energie, času a soustředění, ale jak už jsem řekla- Neprohraju.... na to už mám moc zkušeností a hrdost která mi to nedovolí. Možná vám vadí když vás zatěžuju vlastními problémy, ale už jsem to ze sebe musela "vypsat" a za odměnu napíšu ještě kapitolku.
Každopádně...vyhraju, ať to stojí co to stojí...držte mi palce.
*Rosie*