Prosinec 2013

Samé dno...

22. prosince 2013 v 19:35 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
A už zase...zase jsem tam stála a rozmýšlela se jestli mi za to stojí zůstat, když skočit by bylo o tolik jednodušší.....Nádech výdech a.....DOST! zastavil mě opět ten hlas v mé hlavě. "Dost nedělej to!" řekl už o poznání vlídnějším tónem...Ale proč? proč? Proč jsem se vždycky zastavila....jen tu stojím a hádám se sama se sebou! Kdy už konečně skočím? Nebo kdy mě někdo chytne a odtáhne mě z tohoto místa a nikdy mi nedovolí vrátit se? Kdy? A kdo? A zase jsem si řekla SKOČ! NEMÁ TO CENU! SKOČ!...a já zase byla připravená a zastavil mě jen jediný pocit....že i když nikdo jiný tak já se miluju. A asi nikdy neskočím...bude mě muset někdo do té temné bezedné propasti strčit....A vím že se najde spousta lidí kteří to udělají s ochotou, ale proč jim to dovolit? To jsem vážně tak ztracená? Možná nemůžu skočit protože už jsem vážně úplně na dně..a hlouběji než jsem už to nejde...Já to nechápu....jak jsem se sem mohla dostat? Vždyť to bylo vdždycky docela v pořádku a pak hup...sešup úplně na dno hlubšího než je v Mariánském příkopu... Jak se mladá dívka dostane psychycky tak hluboko? To je fuk, jak se to stalo pro mě bylo teď důležité dostat se z toho. A zase jsem stála na hraně a najednou mě oslnilo zářívé světlo, zakryla jsem si oči a teď hlas...byl milý, vlídný....nabádal mě...šla jsem za tím světlem a když už jsem tam byla, zalilo mě teplo a já se zase cítila jako dřív...jako tenkrát před těmi všemi problémy. Otevřela jsem oči, držel mě v náručí, hladil po vlasech a slíbil že od teď už bude vše dobré...uvěřila jsem a od té doby jsem se na to strašné místo nevrátila...

Rozumné rozhodnutí...

15. prosince 2013 v 20:47 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Byl vlahý letní večer já se procházela po pláži. Když jsem zaryla nohy do písku byl ještě teplý od přes den spalujícího slunce. Seděla jsem tam, koukala na obzor a slyšela jen to jak se vlny pomalu rozbíjejí o břeh. Bylo to uklidňující. Cítila jsem se vyrovnaná a bezstarostná, moje srdce tlouklo přesně tak jak mělo a nikde mi teď nemohlo být lépe. Byla to má první dovolená, co jsem se osamostatnila od rodičů. Sice jsem tam byla sama, ale nebylo mi smutno, naopak...poprvé jsem se cítila svobodná. Vstala jsem a šla jsem po pobřeží dál, jak jsem se vzdalovala od světel, víc a víc mne pohlcovala tma. Asi po hodině jsem viděla před sebou něco bílého, byla to bílá košile zářící v temnotě...Šla jsem dál a ani na malý okamžik jsem nepocítila strach. Když jsem přišla blíže poznala jsem v něm muže, kterého jsem tu již několikrát potkala. Usmála jsem se a on mě oslovil....a tak jsem poznala svého manžela....
Ano, pár let po tom co jsme náš vztah udržovali i doma jsme se vzali. Byla jsem s ním šťastná a ačkoliv jsme zažívali i krize, cítila jsem se s ním jako tenkrát na té pláži...A proto když mi kamarádka opatrně zdělila že ho viděla s jinou, nevěřila jsem. Teď vím, že to byla chyba. Zdálo se to nepravděpodobné, ale ne nemožné. Byl hezký, úspěšný a charismatický. A můj! Po tom co jsem si dávala pozor i na malé změny v chování, řeči nebo čemkoliv jiném jsem zijstila že to bude nejspíš pravda. Moje povaha mi radila, ho sledovat a následně mu udělat scénu, ale já si řekla že už nejsme malý a že přesně tohle by ode mě čekal. Ale jen tak přejít jsem to taky nemohla....Nejdřív jsem ovšem jen brečela a brečela, cítila jsem se tak bezcenná, zrazená a bezmocná. Pak jsem se rozhodla už něco dělat, protože už to takhle dál nešlo. Na rovinu jsem se ho na to zeptala, k mému překvapení nic nezapíral. Druhý den jsem mu na stůl položila rozvodové papíry. Byl překvapený stejně jako já. Sice prosil, ale já věděla že by jsme s tím už nemohli žít vedle sebe, že by to tu vždy bylo. Nakonec souhlasil a podepsal. Byla jsem na sebe pyšná že jsem to udělala, rozhodla jsem se správně, protože jsem se rozhodla rozumem. Ale srdce by ho stále chtělo zpět a i když je to už nějaká doba, on byl můj princ a s jeho ztrátou jsem se dosud nevyrovnala....

Jediný pohled...

11. prosince 2013 v 20:26 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Šla jsem chladnou, temnou nocí a jediné co jsem vnímala byly sněhové vločky, které se pomalinku snášely na mou horkou kůži a tam se rozpynuly. Život je stejně záludná věc, jsou tak krásné a přesto jsou tu jen chvilku, náš život jim bere ten jejich...ale tak to prostě je a má být...pomyslela jsem si. Kráčela jsem tichem dál, dál do prázdnoty. Nic jsem neslyšela, ale v hlavě mi hrála River flows in you. Ano a přesně tak to i bylo. Moje řeka, řeka plna nadějí a snů následovala jeho, nikoho jiného. Tekla pomalu, klidně, klikatila se, každý její pramínek nesl své poselství, každý byl originál. Protékala údolíčkem, obklopeným horami, na loukách byli smrky a borovice, které ho krásně provoněli. Nad celým údolím byla tma, ale říčka stříbřitě zářila, osvětlena jasným měsícem v úplňku...Ano to byl střed mé duše. Sem utíkám pokaždé když mám nějaký problém, ale ukládám si zde i své raosti, vzpomínky, pocity a sny. Cítila jsem se tady jinak než kdekoliv jinde, byla jsem bezstarostná a v bezpečí. Byla jsem zde většinou sama, ale on byl jediný komu jsem sem povolila vstoupit, protože z jeho jediného pohledu, jsem poznala že on mi rozumí jako nikdo jiný. Jeho oči mi jenidým pohledem řekli to co by nevyjádřilo ani tisíc slov. A když se střetli stáhla jsem své zábrany a nechala ho volně vstoupit do mé duše. Stromy šuměly tak jako vždy a říčka tekla stále stejným tempem, nebyla tu ani pramalá změna...akorát tu byl on. Nedíval se překvapeně ani udiveně, jako kdyby to tu znal a byl tu tak často jako já. Otočil se, přeskočil říčku a běžel směrem k horám, vydala jsem se za ním a beželi jsme bok po boku volní jako práci na obloze. Nebyli jsme unavení ani zadýchaní. Jemný větřík se nám opíral do tváří, ale i když byla hluboká noc nebyla nám zima. Najednou se zastavil, přešel ke mně blíž a něžně mě polbil.