Březen 2014

Tíha viny

23. března 2014 v 15:31 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Kapky, co svou rudou září prostupují temnotou,
Slzy, které stékají po tváři, omamují čistotou,
Bolest, jenž mé srdce tíží, ubíjí mne víc a víc,
Vina, co se stále blíží nese šedou kytici.
Naděje,kouzlo, které už dávno ztratilo svou moc,
už ani tento zázrak nemůže mi odpomoc.
Stisk, tak pevný, že rozdrtil by dávné řecké hrdiny,
přesně to, to je ten známý pocit nekonečné viny.
Sen, ve kterém šťastná jsem,
zůstane navždy jen nádherným mýtem.
A má duše, ač čistá jako východ slunce,
schovává se v neklidném tlukotu unaveného srdce....

Osudová chyba

16. března 2014 v 20:05 | *Rosie* |  ♥Rosie♥
Sám...po tak dlouhé době jsem byl sám. Na té obrovské posteli, v tiché temné noci sám. Na co mi byly všechny ty polštáře, když jsem ji je nemohl sebrat? Peřina byla najednou moc velká když jsem se o ní s nikým nemusel přetahovat. A samotná postel se zdála jako rozlehlá pustá prérie. Co bych teď dal za to aby mě jako každou noc vytlačila na samý okraj. Jak rád bych teď slyšel její výtězoslavný smích, když jsem se podvolil a nechal ji vyhrát polštářovou bitvu. Její oči, které se na mě nádherně smály. Chybí mi její urážlivé scény, jenž mě nutily sklopit hlavu a vysmolit tu nejroztomilejší omluvu. Chybí mi její ohnivý temperament a silná dominance. Chybí mi to, jak po celém dnu, kdy si musela hrát na hrdou, mocnou a nezranitelnou, se schoulila ke mě do náruče a dala průchod tomu jaká opravdu byla, je a bude. Chybí mi...Strašně moc mi chybí! Jak jsem mohl být takový kretén a zahodit tohle všechno, moji jistotu, bezpečí a lásku, za dvě hodiny bezvýznamnýho pobavení?! Udělal bych vše pro to, abych tohle všechno dostal zpátky! A každý den prosím osud aby mi k tomu dal šanci.
Naštěstí se nade mnou jednou, možná asi slitoval. I když jsem si už z části na samotu zvykl, bolest jako by byla stále čerstvá. Šel jsem ulicí bez života, světem bez barev, v životě, který ztratil smysl a pak jsem zvedl hlavu a uviděl ji. Její krásné hnědé vlasy, smyslné rty, ze kterých se neustále linul proud omamujících slov, oči, ty oči, jenž byby součástí její dokonale nasazené masky, na mne teď upřely svůj pronikavý pohled. Měl jsem provinile skopit hlavu a téměř se plazit hanbou po zemi, ale já se od ní nedokázal odtrhnout. Viděl jsem jak se jí zrychlil dech, zvýšil tep a tváře začaly smáčet slzy. Chtěl jsem ji obejmout, sevřít v náručí, ale nedokázal jsem to! Nemohl jsem ačkoliv jsem strašně moc chtěl! Nemohl jsem, když vím kolik bolesti jsem ji způsobil. Poté se odstěhovala a já svojí lásku, už neviděl, ale stále po ní teskním...